Začít chodit pěšky na Velehrad se dá různými způsoby - individuálně, s představiteli církví, se školou, naším sdružením, různými spolky nebo třeba s Klubem českých turistů. To jsme vyzkoušeli krátce před štědrým dnem na sklonku roku 2016 i my...


Autor článku: Martina Janochová

Datum: 22.12.2016


Na Velehrad jsem se najezdila služebně i soukromě už mnohokrát, ale pěšky jsem sem začala chodit až letos (!), v r. 2016. Prvně v září díky akci Cyrilometodějské putování Slováckem, kterou pořádalo naše sdružení a kde jsem měla určité organizační povinnosti, takže jsem si cestu neužila úplně po svém. Trasu z Uherského Hradiště – Výšiny sv. Metoděje na Velehrad přes Staré Město jsme nazvali jako 10 kilometrů ke kulturním kořenům a byla to moc příjemná sedmihodinová procházka s několika zastaveními s archeology a duchovními. Druhé putování jsem podnikla v prosinci a organizoval jej pan Tomáš, vedoucí KČT Zlín. I když se zdálo, že v moři pracovních povinností a čase předvánočního shonu cestu nebudu moci podniknout, přesto, nebo právě proto, jsem ji (naštěstí!) uskutečnila.

Brzy po ránu se zdravíme s kolegou Martinem se skupinkou pěti členů KČT Zlín v Otrokovicích na vlakovém nástupišti. Na první pohled je mezi námi rozdíl, především věkový. Spojuje nás ale chuť dojít dnes, dva dny před Štědrým dnem po Cyrilometodějské stezce ze Spytihněvi na Velehrad. Trasa má asi 15 kilometrů a je posledním úsekem tzv. Moravské Compostely, 112 kilometrové trasy ze Svatého Kopečku u Olomouce přes Svatý Hostýn. Pod vedením pana Tomáše a za pomocí našeho průvodce šli členové KČT tuto trasu rozdělenou do 8 etap od léta. Trochu lamentují, že trasa ještě není pořádně vyznačena, občas totiž na svém předešlém putování váhali, která polní cesta je ta pravá, kterou se vydat. Víme a snad brzy (do 2-3let) za pomocí krajského projektu napravíme.  Občasná zaváhání dnes řešíme pohledem do aplikace mapy.cz.

Úsek Spytihněv - Babice - Huštěnovice - Jalubí - Modrá - Velehrad by v běžnou sezónu nebyl nijak náročný. První půlka trasy vede podél Baťova kanálu, tedy po rovince, druhá půlka po mírných kopečkách převážně polní cestou a slováckými vesnicemi. Malý háček tkví v dnešní teplotě: minus dva. Ale má to i své výhody, zjišťuji, že tepleji mi je, když se kloužu po zamrzlém Baťově kanálu, než když jdu po cyklostezce, a to bych po většinu roku zkusit nemohla. Mírné nebezpečí utonutí trochu vzbuzuje obavy mých „soupoutníků“, tak raději mířím ke břehu…

Vánoční atmosféra se během putování nezapře: ve vesničkách jsou vystaveny betlémy, celkem jsme shlédli tři. Vánoční stromečky a výzdoby také umocňují vizuální zážitek. Po cestě si několikrát všímáme, jak se vesnice skví opravenými veřejnými prostranstvími. Zhruba v půli cesty se zastavujeme v kafírně, smyslový zážitek obohacuje vůně čerstvé kávy a chuť domácího vánočního cukroví. Nejkrásnějším vjemem pro mě osobně je malebná krajina, kterou procházím a která se mi pomalu mění před očima a to i přesto, že je pod mrakem a sluníčko nezasvítí ani na milimetr trasy, což je asi nejvíc škoda u zastavení mezi Jalubím a Modrou, které i přesto nabízí skvostné výhledy na všechny strany.

Rozmrzáme a občerstvujeme se pár kilometrů před cílem v hospodě u kamen ve společnosti všech českých prezidentů, kde se mimo jiné dozvídám, že pan Tomáš má letos v nohách již přes 800 kilometrů a trochu mě jímá stud.

Velehrad nás vítá v jemném bílém hávu a v bazilice, pátém svatostánku po cestě, mě mile překvapila nezvykle potemnělá a tichá atmosféra, téměř bez živáčka. Ideální prostor pro usebrání či meditaci, jen kdybych nemusela zas (!) někam spěchat, tentokrát na spoj. Vážím si té možnosti sem téměř kdykoliv vejít, dříve sakrální památky nebyly tak přístupné a kdoví, jak dlouho budou. Prohlédla jsem si zblízka Matejkovo zobrazení sv. Cyrila a Metoděje, dar Poláků z roku 1885 a paní Eliška mezitím našla za bílou plachtou velký figurální betlém. Oslavy radostných vánočních svátků mohou začít! Letos dětem zacinkám u stromečku zvonkem z velehradské poutní prodejny.

Druhý den po akci se dostavuje také radost z dokončení putování v mrazivém počasí bez následků na zdraví, snad i díky čaji ze šípků od Jalubí, ale pozitivní dojmy přetrvávají ještě déle, včetně poznatku, že putováním po místech, která se jeví v podstatě všední, lze zažít spoustu nevšedních zážitků a posunout se ve vnímání cesty své i cest jiných. Stačí jen vyrazit a těšit se z nových vjemů.

Přestože putování souvisí s mojí prací v sekretariátu sdružení, které se stará o rozvoj Cyrilometodějské stezky, cestu jsem si nadělila i jako dárek k Vánocům. Děkuji všem, které jsme cestou potkali, a kteří s námi vlídně promluvili. Ať už to byli ti, co nás nasměrovali, ti co s námi prohodili pár milých slov – třeba paní, která si šla na procházku „vyčistit hlavu“ od vánočního pečení,  tradičně pohostinný starosta v Huštěnovicích či paní ze zdejší pražírny a kafírny, paní účetní v Jalubí, skvělí společníci - členové KČT...

Ti se chystají jít od ledna na Velehrad v jiném směru, od slovenského Šaštína, opět podle našeho průvodce. Už teď vím, že aspoň kousek s touto zkušenou partou chci jít taky. Možná si pořídím po jejich vzoru i ten wanderbuch.  Chodit pěšky, chodit na Velehrad, chodit po celý rok a chodit ve společnosti fajn lidí má podle mě smysl, když už nic jiného, tak přinejmenším ozdravný. Letos jsme ale sepsali i další důvody, pro které stojí za to navštívit toto v našich dějinách zásadní poutní místo:

 

 

http://www.cyril-methodius.eu/putovani/25103-poutni-pas

Napadá vás další důvod proč chodit pěšky na Velehrad, máte svoji zkušenost? Podělte se s námi…

martina.janochova@cyril-methodius.eu