Z tmavé noci do bílé tmy. Z nastupujícího jara do hluboké zimy. Intenzivní pocit vděku. Překvapivé setkání s egem. Smířlivé poznání pokory. Aneb jak jsem se zúčastnila 21. ročníku Železného poutníka ze Svatého Kopečku u Olomouce na Svatý Hostýn.


Autor článku: Lenka Pučalíková

Datum: 11.4.2018


Na akci s názvem Železný poutník, která se koná v noci z pátku na sobotu týden před Květnou nedělí, mě upozornil Michal na pouti Rakouskem v červenci 2017. Zvláště o půlnoční občerstvovací stanici v Prosenicích vyprávěl tak sugestivně, že člověk lehce nabyl dojmu, že se stoly prohýbaly pod mísami s božskou manou. Semínko padlo na úrodnou půdu a ve mně pomalu začala klíčit myšlenka, že se pouti zúčastním. Přátelé poutníci přišli v průběhu roku se stejným nápadem, a tak zbývalo jen neusnout zimním spánkem, ale poctivě se na pouť připravit. Byla to vlastně první zima, kdy jsme víceméně pravidelně vyráželi na pěší pochody a objevovali kouzlo zimní krajiny Hostýnských vrchů, Polabí i Brd.

V pátek 16. března se nás v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku nad Olomoucí nakonec sešlo pět: Eva s Josefem, Jirka s Majkou a já. Jak už to bývá, hybatel a původce myšlenky Michal se nakonec kvůli zdravotním peripetiím zúčastnit nemohl. Měl ale čestné místo nejen v mých myšlenkách, protože pouť jsem pojala jako cestu za (nejen) jeho uzdravení. Pět týdnů po začátku postního období, které jsem letos zavedla poprvé (a rovnou v poměrně přísném režimu bez lepku, laktózy, masa a sladkých zákusků), jsem cítila, že moje tělo a mysl funguje jinak, vnímavěji, v určitém smyslu rozjitřeněji. Byla jsem zvědavá, jak snesu tmu. V šeru obecně špatně vidím; představa temné noci, kterou celou strávím v neznámé krajině, mě vlastně docela děsila: o důvod víc, proč ji překonat!

Nejprve mše v bazilice. Celebruje ji P. Marian Jiří Husek ze znojemské farnosti Louka, strůjce celé akce, kterou před jednadvaceti lety absolvoval s patnácti poutníky. Tahle hrstka se během let rozrostla na pět set účastníků. Lavice v kostele plné. Po mši se vymrzlí tlačíme před kostelem, někdo se ujímá dřevěného kříže a vyrážíme, už za tmy. Jsem překvapená tempem, zvláště v první polovině mám pocit, že letíme. Hned na začátku šest kilometrů v hodině. (Zimou to být nemohlo, ta přicházela postupně až v druhé polovině, spolu s větrem a nakonec sněhem.) Jako by v cestě za křížem spočívala zvláštní naléhavost a v nás poutnících jako by působila touha kříž dostihnout a nést jej dál vstříc Zmrtvýchvstání...

První zastávka na náměstí ve Velké Bystřici. Bratr Marián vyzvídá, jaké diecéze jsou zastoupeny. Za plzeňskou diecézi – zdá se – jsem jediná, Jirka s Majkou hájí jihočeské barvy, je tu i řada Slováků; spousta nováčků, kteří jdou tak jako my pouť poprvé, ale i ostřílených železných poutníků, na nichž ulpívají léta koroze :) (Bratr Marián jde po jednadvacáté.)

Na cestě cítím intenzivní pocit vděku; před mýma očima defilují postavy mého života, toho současného i toho minulého, jedna střídá druhou na jevišti, které přede mnou ve tmě staví neviditelné ruce mé vlastní představivosti a paměti, jež se v tichu a temnotě rozpomíná na dávno zapomenutá setkání... Nese mě ne(jen) má vlastní síla a odhodlání, ale také morální podpora Michala, Ivy a Petra, kteří mě doprovázejí v hřejivých myšlenkách a modlitbě a přejí požehnané a Boží milostí naplněné putování.

Další krátké zastavení v kostele Narození Panny Marie v Tršicích a pak chvátáme vstříc půlnoci a lákavému občerstvení v Prosenicích. Sladké mě nechává v klidu, hřeším jedním krajíčkem chleba se sádlem. Děkujeme za teplý čaj. Po půlnoci se největší dav trhá na malé skupinky, s jednou z nich trochu kufrujeme, úplně ztrácím přehled, kde jsou Eva a Josef a Jirka s Majkou.

Po půlnoci se do temnoty vkrádá nový tón: Zvuk větru nejprve ševelí, zakrátko svištivě protahuje uličkami mezi domy, v otevřeném prostoru se občas prudce opře do poutníka. Mění se i mé vnitřní nastavení. Cítím, jak chvátám, ne již za křížem, ale za chimérou, která mi uniká, za Evou, která se s lehkostí vznáší někde přede mnou; narážím na vlastní ego, bojuji s ním, vedeme nerovný dialog, abych v poslední třetině cesty na Hostýn seznala, že od toho tu nejsem, že honba za rychlostí a cílem není a nesmí být cílem samotným! Vracím se v myšlenkách ke svému záměru, prosím o odpuštění a uzdravení mých blízkých. Bolestně a zároveň radostně mě přemáhá myšlenka, že bolest a utrpení poutníka je cestou k uzdravení ostatních, že skrze ně přichází úleva k těm, jež poutník zahrnuje do svého úmyslu...

Bystřice pod Hostýnem je neúprosně dlouhá. Ale pak už začínáme stoupat. Ze silnice uhýbáme do lesa, tady konečně rozsvěcím čelovku. Začíná padat sníh, drobné vločky se ve spirálách snášejí na zem. Tenká ledová vrstva udržuje podkladové bláto v pevném stavu, jinde zurčí přes cestu potoky vody, jako by les rozdělovaly studené a teplé proudy vedví. Sněhová nadílka a mráz. Stromy obalené bělostnou pokrývkou jako v pohádce. Kolem Vodní kaple a po schodech stoupáme přímo k bazilice Nanebevzetí Panny Marie. V ranním šeru a husté mlze působí v tlumeném světle lamp přízračně. Lucerny po stranách schodiště před hlavním vstupem do chrámu jsou obalené námrazou, jako by oblékly elegantní kabátec ledové královny. Ukápne slza, jedna, druhá...

Vítr sílí, před mší už vyloženě fičí. Prostor baziliky je i přes jistě nevysoké teploty vítaným útulkem pro poutníky a valem chránícím před ledovým větrem. Prostor kolem hlavního oltáře je dnes podivuhodně volný, mám ho ještě v živé paměti s vánoční výzdobou, kdy byl baldachýn se sochou Panny Marie s Ježíškem obklopen smrkovým lesem.

Půjdu příští rok znovu? 17. března bych řekla, že ne. S odstupem času a po sdílení prožitku poutě s dalšími poutníky si již nejsem tak jistá :) Je totiž úplně jiné jít pouť ve tmě: tma nedovolí odbíhat od myšlenky, modlitby, záměru. Vrací člověka k tomu podstatnému. Učí ho rozlišovat, co je pouhou představou a co realitou. Dává nahlédnout do hlubin vlastní duše a toho, co znamená pokora. Zároveň poutníka nerozptyluje proměnlivá krajina a tvrdý neústupný asfalt se paradoxně stává jeho přítelem, protože svou pozornost může zaměřit místo na nerovný povrch na myšlenky dalece přesahující jeho současné horizonty. A snad to nebude příliš troufalé, když řeknu, že jsme zažili Boží ochranu: další noc v Bystřici a na Hostýně řádila vichřice, cesty zatarasené popadanými stromy... Díky Bohu!