Ze Šaštína na Velehrad: Putování po stezce sv. Cyrila a Metoděje (1. – 4. 12. 2017)


Autor článku: Lenka Pučalíková

Datum: 13.4.2018


Snad je to právě příchod jara posledních dnů, co mě nutí bilancovat a loučit se se zimou, která tentokrát trvala opravdu dlouho. Vracím se v myšlenkách k 1. ročníku adventního putování po cyrilometodějské stezce, které nás poutníky za doprovodu Petra Hirsche vedlo ze Šaštína od baziliky Sedembolestnej Panny Márie na Velehrad k bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Cesta, kterou jsem s přáteli poutníky plánovala na léto 2016 a od které nás tehdy odradila přemíra asfaltu na trase, mě tedy nakonec přece jen uvítala. A bylo to uvítání vřelé, srdečné, které překypovalo setkáními s laskavými lidmi, tišilo smutek hebkým sněhovým pohlazením a dodávalo naději čarovně krásnými západy slunce.

Adventní putování bylo pro mě v náročném a pracovně extrémně vytíženém roce 2017 tím pověstným světýlkem na konci tunelu, které dávalo mému snažení a mravenčí akribii smysl a které bylo zároveň předzvěstí doby, již jsem poprvé prožívala jinak, hlouběji, opravdověji a smysluplněji. Od letní pouti Rakouskem ve mně zrála ( a stále zraje) víra a adventní čas se tak pro mě stal obdobím usebrání, ztišení, zpomalení a prostorem, v němž bylo možné nechat klíčit myšlenky a naději.

Dlouho jsem pátrala po záměru pouti. Přišel ke mně nečekaně v podobě vážné autonehody mé kamarádky poutnice, která se na adventní putování taktéž chystala a velmi těšila, ale musela jej strávit v nemocnici a poté v dlouhé domácí rekonvalescenci. Adventní putování se stalo putováním za její uzdravení a za zdraví celé řady dalších, mně nadmíru milých osob (ony/oni vědí) a obecně za uzdravení vztahů v mém blízkém okolí.

S Terkou, Gábi, Máriou a Petrem se v Šaštíně scházíme na večerní mši v bazilice poslední listopadový den. Již mezi dveřmi nás čeká první vřelé přivítání místními. Mši slouží bratr Michal, mladý a srdečný paulín s dlouhým vousem a lehkým rozcuchem na hlavě, jejíž lesk svědčí o předčasné moudrosti :) Sám je velký a nadšený poutník, který již několik let organizuje poutě do Čenstochové. Mäkká slovenčina se vznáší prostorem hlavní lodi, od úst jde pára, bratr Michal je při kázání neobvykle osobní, prokládá jej příběhy z vlastního života a rodiny, a tak jemně a laskavě brnká na podobně naladěné struny i v nás. Večer nás ještě navštíví, vypráví o poutích a historii šaštínské baziliky, na revanš ochutnává drobné dobroty od poutníků.

V pátek 1. prosince po ranní mši a výtečné snídani (míchaná vajíčka v klášteře, nyní chlapeckém internátě, kde jsme byli ubytovaní) vyrážíme na cestu. V Šaštíně nasněžilo, zem je pocukrovaná, zmrzlé vločky se třpytí ve sluneční lázni. Potěcha pro duši, která má touhu vzlétnout a podívat se na tu krásu z nebe. Krok za krokem odhaluji kouzlo zimního putování. Stačí přemoct hlavu – která ustrašeně křičí: mráz?! zima?! – a trochu nepohodlí – Gábi má v lehkých polobotkách kaluže, sotva vyjdeme ze Šaštína, ale igelitové sáčky to jistí! – a vyzkoušet to. Nehledě na to, že věru nestrádáme: náročné nástrahy cesty nám podstatně zpříjemňují dobroty od spolupoutníků, např. mrkvový dort od Terky nebo domácí mazanec od Petra. (Vhod přijde i láhev slivovice, kterou nám kdesi po cestě kdesi v kostele s úsměvem a v tašce od Billy podstrčí jeden nejmenovaný důstojný pán – není nad praktičnost!)

Cesta rovinou mezi zasněženými poli, nebe doslova blankytné. Nad cestou se zavírají oblouky větví pokrytých mokrým sněhem, z něhož se na slunci stávají třpytivé kapky vody. Poklidně si razí cestu mezi větvičkami a v přerušovaných vodopádech splývají na zem. Přes Gbely (rokokové sousoší Immaculata) směřujeme do cíle své páteční cesty Kopčan, kde se k nám večer připojuje Michal.

Kopčany leží na moravsko-slovenském pomezí a jejich věhlas má bezpochyby na svědomí kostelík sv. Margity Antiochijské, který je nejstarším dochovaným kostelem z období Velké Moravy a zároveň nejstarším křesťanským kostelem ve střední Evropě. Neveliká kamenná stavba stojící osaměle uprostřed polí vedle vzrostlého stromu podobně osaměle vzdorujícího zimě v sobě skrývá staré, podivuhodně zachovalé nástěnné malby. Od kostelíku směřujeme na Holíč, kde se k nám na sobotu připojuje Ondřej. Město nás vítá zasmušile, ale impozantně: zámek obklopuje mohutný vodní příkop. Kolem kostela Božského srdce a loretánské kaple přicházíme na kalvárii. Kus za ní se z mlhy a sněhu překvapivě vyloupne pravoslavný chrám. Poté už se cesta stáčí k lesu, kde se skrývá větrný mlýn. Krajina sobotního rána je snová, šedavá, přikrytá bělavým oblakem mlhy, stromy obalené ledem a jíním, ve větvích jsou jak girlandy rozvěšené chuchvalce jmelí. Skrz mlhu se postupně dere slunce a před vinicemi u Skalice zůstávají poutníci v tichu stát, oněmělí úžasem nad krásou osamělého stromu, který svou rozložitou symetrickou korunou chrání drobný křížek pod sebou.

Skalica udivuje množstvím sakrálních památek, z nichž nejvíce vyniká kalvárie a rotunda sv. Juraje. Cesta z města vede polem, široko daleko jen bílé brázdy, sníh zahalil krajinu do ticha, při pohledu zpět se na horizontu města umně snoubí kostelní věže s komíny industriálních staveb. Na západě se loučí slunce a na východě již poutníky zdraví luna. Do Petrova docházíme za tmy. Za tmy míjíme i petrovské malované vinné sklepy. Stejně zajímavý je však moderní kostel sv. Václava z roku 2000. Paní Krůtilová vykládá, jak se na nový kostel složila celá dědina, kolik hodin tu lidé – ať praktikující, či nepraktikující – odpracovali a jak jsou na svůj kostel pyšní. Vnitřní prostor je jednoduchý, nad oltářem rozlehlé okno s motivem kalichu, na stěnách malovaná křížová cesta. K tomu paní přidává příběh o své 100leté mamince, o kterou poslední čtyři roky pečuje. Své vyprávění prokládá melodickými nářečními vsuvkami: „ten to tam plcnul, zabékat si, třé nebo i čtyřé, kořénky“ atd. Cítím z ní obrovskou sílu a víru „obyčejného člověka“, která prozařuje okolí a podává svědectví o zbožnosti v moderním světě.

V neděli míříme z Petrova do Ostrožské Lhoty, na cestu se posilňujeme bábovkou od Lucky. Podél Baťova kanálu cesta rychle ubíhá, za chvíli jsme ve Strážnici. Krátká zastávka v kostele Nanebevzetí Panny Marie, který je součástí rozsáhlého piaristického komplexu. Ve Vnorovech se účastníme první adventní  mše v kostele sv. Alžběty Durynské. Farář čte pastýřský list olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, jeho kázání je laskavé, radostné a povzbuzující. Ve Veselí nad Moravou procházíme kolem kostela sv. Andělů strážných a pak už sledujeme železnici vedoucí do Blatnice pod Svatým Antonínkem.

Poutníci kráčejí jeden za druhým v řadě, každý rozjímá nad svými úmysly a myšlenkami, v krajině se rozhostilo úplné ticho, které neruší ani tlumený hovor. Jen sníh křupe pod nohama a já se v pravidelném rytmu kroků a při sledování chůze poutníka přede mnou dostávám do zvláštního stavu. Vnímám podivuhodný klid, který nás obklopuje, a vidím, jak se na bílém pozadí tetelí chladný vzduch, jako by se kolem těla poutníka vznášela aura... Možná je to předzvěst zvláštních událostí dnešního odpoledne, které jsou ovšem tak niterné, že je ponechám ukryté ve vzpomínkách těch, jichž se týkají.

S Petrem stoupáme  alejí ke kapli sv. Antonína Paduánského. Poutní místo Svatý Antonínek nad Blatnicí je půvabně položené v krajině Moravského Slovácka a pojí se mj. se jménem známého malíře Joži Úprky z nedaleké Hroznové Lhoty. Ta jména! Hroznová Lhota, Louka, Lipov, Kozojídky... – jen tím, jak znějí, zprostředkují poetiku místa. Mši slouží farář z Ostrožské Lhoty, již podruhé tedy poslouchám čtení z pastýřského listu. Prokřehlí se setkáváme před kaplí s ostatními poutníky, kteří se mezitím posilnili pozdním obědem.

Na krajinu se pomalu snáší šero. Najednou se zpoza stromu vynoří Ivo na běžkách, aby z batohu vytáhl 3litrový demižon se slivovicí, štamprlata a ještě ořechovici a višňovici na ochutnání a zahřátí. Připadám si jak ve scéně z filmu Krakonoš a lyžníci. Tmou pak spěcháme, rozehřátí a zjitření prožitky dnešního dne do Ostrožské Lhoty, kde nám střechu nad hlavou nabídne Pastorační dům p. Antonína Šuránka, zdejšího rodáka. Vlídně se nás ujímá paní Bartuňková. Od ní se doslechneme i o nešťastném úmrtí farníka Stanislava Budaře při jeho pouti do Santiaga de Compostela a na mys Finisterra v roce 2008 u příležitosti 100. výročí vysvěcení kostela v Ostrožské Lhotě, jíž se účastnila i jeho žena, podle vyprávění žena velké odvahy a pevné víry v Boha. A je to opět paní Bartuňková, která nás ráno po rorátní mši v kostele sv. Jakuba Staršího pobízí, abychom se neupejpali a při společné snídani s farníky (a kupou dětí) se s gustem pustili do domácích zákusků.

Poslední den putování se k nám přidají ještě Martin a Martina ze sdružení Evropské kulturní stezky sv. Cyrila a Metoděje, Jana, Svatava a Zdenka. Do skupiny vnesou opět novou energii. Hluboký dojem ve mně zanechá zejména návštěva moderního kostela sv. Ducha ve Starém Městě, který nám představí pan František Ingr st. Kostel stojí přímo naproti Památníku Velké Moravy a byl vystavěn na památku daru víry, kterou sem přinesli sv. Cyril a Metoděj. Když se v pozdním odpoledni na chvíli objeví slunce a ozáří prostor kněžiště, mám dojem, jako by se celý kostel vznášel na nekonečných vodách modrého moře, které se do lodi hrne velkolepě pojatou konstrukcí oken.

Město opouštíme s červánky, které slibují klidný závěr adventního putování. Opak je pravdou: Při příchodu na Velehrad jsme bičováni větrem a ledovými krupkami, které bodají do tváří, jako by chtěly poutníka odradit od jeho úmyslu. Nad areálem se válí temná mračna a celou scenérii osvětlují reflektory umístěné kolem baziliky. Chrám je bohužel již uzavřen a zajištěn alarmem, zlomyslná ozvěna odráží zbytečné bušení na vrata, a tak pokorně skloníme hlavy a vydáme se rovnou na faru. O to vřelejší je přivítání jezuitou P. Ladislavem Árvaiem, společná modlitba a následné posezení a klábosení u gulášovky a nitranské medoviny :).