Komplex několika zděných sakrálních staveb, postavených ve třech stavebních fázích, zaujímal dominantní, zdaleka viditelnou polohu. Nejprve byl v první třetině 9. století postaven kostel na půdorysu řeckého kříže. Směrem na západ, v 60. a 70. letech 13. století, byl přistavěn halový kostel s půlkruhovým zakončením. Někdy bývá interpretován jako kaple se dvěma bočními vchody a jeho vznik je nejspíše spojován s nově příchozími staviteli byzantské misie. Zřejmě ve třetí čtvrtině 9. století byla k severní obvodové zdi kostela s křížovou dispozicí přistavěna pohřební komora a kaple a do stejné fáze spadá i vytvoření zděné příčky v západním kostele. V této souvislosti se nabízí možnost, že západní kostel se stal místem výuky katechumenů, zatímco kaple s pohřební komorou sloužila k uložení pohřbu významného Moravana (hrob knížete Svatopluka?). Nejbohatším ze zdejších hrobů byl hrob „kněžny ze Sadů“, který se nacházel v těsné blízkosti kostela. Západně od celého areálu byla postavena také křtitelnice (baptisterium).

Vně, ale i uvnitř kostelních budov bylo objeveno 87 pohřbů z 9. století, často v rakvích a s bohatými dary. Areál hřbitova s kostelem byl na severní straně oddělen dvěma zdmi od skupiny dvanácti srubových staveb, kde žili a v dílnách pracovali řemeslníci a jejich rodiny. Nacházela se zde také studna. Na protější straně stála rozsáhlá 36 m dlouhá a 6 m široká halová stavba srubové konstrukce - místo setkávání a snad i vyučování kněží. Mezi okrsky vedla dlážděná cesta. Vzhledem k celkové situaci na Výšině svatého Metoděje (Sadská výšina), jakož i k nálezům odtud pocházejícím - olověný kříž s řeckým liturgickým nápisem (ZOE-IESUS-CHRISTOS-FOS-NIKA), psací potřeby - styly apod. - je lokalita často spojována s místem působení představitelů byzantské misie.

Na původní velkomoravské pohřebiště z 9. a počátku 10. století navázalo mladohradištní pohřebiště z 11.-12. století. Místo posledního odpočinku zde našlo téměř 900 osob. Z mladohradištního pohřebiště pochází také 70 mincí. Většinu z nich tvořily denáry olomouckých knížat Oty I. Šlíčného, Svatopluka, Oty II. Černého a Soběslava z druhé poloviny 11. až první třetiny 12. století, které plnily funkci tzv. darů převozníkovi Cháronovi na cestě zemřelého do podsvětí. Kaple, které se na základě písemného pramene z roku 1247 často připisuje mariánské zasvěcení, byla spolu se hřbitovem definitivně opuštěna v průběhu 13. století.

V archeologických pramenech je tato lokalita známá jako Uherské Hradiště – Sady „Špitálky“. První archeologický objev zde byl učiněn již v polovině 19. století, Moravské noviny o něm informovaly 10. října 1849: „Na předním kopci, když se jede z Hradiště do Kunovic, v rozkošné krajině... sbíral sedlák ze Sadů kameny ze svého pole na stavbu chalupy. Sotva však začal kopat, narazil na úhlednou zídku a po jejím proražení našel kostru s hliněným hrncem. Kámen vytrhl a všechno ostatní zahrabal.“ Místo se stalo předmětem zájmu archeologů v poválečném období. Zásadní zlom pak nastal v roce 1958, hluboká orba narušila archeologickou situaci a na povrch se dostaly nejen lidské kosti, ale i zlomky malty, střešní krytiny a opracovaných kamenů. Na základě těchto skutečností zahájil Vilém Hrubý v následujícím roce rozsáhlý archeologický výzkum, který trval až do roku 1964.

Zdroj: www.slovackemuzeum.cz